Šeř jeseně – ty zvony v dáli zvoní,
třpyt slunce ještě chvílemi se blýskne,
ten nehřeje, tak trochu srdce stiskne
a hlavu mladou k zamyšlení skloní.
Zde náhrobky. Co duše dumek roní,
co vzpomínek tu v ticho hrobů tryskne,
v hrobové ticho náhle z duše výskne
a táhle spadá zpátky zase do ní – –
Hrobové ticho... Ne-li jednou v žití,
zde pokoj v rose travinou se třpytí,
zde svatá noc, když bouří město ve dne...
Jen mysli si! To nedomyslíš v duši,
křik vrabců, hejno jich tě z ticha vzruší,
na každém hrobě deset si jich sedne.