Jen chvíli okno mohu otevříti,
dvé vlašťovek si lehce na ně sedne;
jsou spolu, kdykoli je vidím ve dne,
jak sblíženci, co na nebesku svítí.
Ta smutnější vždy za římsu se chytí
a hlavičku svou opatrně zvedne,
své družky se strany se chytne jedné
a s druhé zdi své smutné svěří žití.
Když nevolky je splaším s okna k letu,
ta smutná letí těžce v jasu zřídla,
mně zdá se vždy, že v horu Olivetu
svá poraněná, těžká nese křídla,
ta družka její že jí věrnou hrází
a – slzou, jež ji k smrti doprovází.