Ty věže trudné, beze všeho žití,
co si to vzaly do své hlavy zase!
Tak jasné jindy, slavné v dávném čase,
dnes jen to jejich pozlátko se třpytí!
Na ozdoby se trochu smetí chytí
a vítr hrá si tím jak v mrtvém vlase – –
to slunce, to se dychtivě tak pase,
to slunce, co tak stejně všechněm svítí!
Smích jízlivý tě v tvoje nitro bodá,
když po stezkách jdeš, kde tak teklo krve,
ty myslíš si, že vše se ještě podá,
že bude zase, jako bylo prve – – –
že zmůže slovo jedno plamenné
i lidské srdce – srdce z kamene.