Už pomalu se tedy venku šeří,
hvězd vyběhly si roje na nebesa
a zpívá měsíc se zvony a plesá
i po městě, kde kdo jen ještě věří.
Ten malý bůh si vyjde ven a změří
svým krokem kraje, až kam obzor klesá,
těm hodně mnoho a těm málo nesa,
ty tam snad ani nezve ku večeři.
Už pomalu to oken světlo chytá
a v moři světel město juž se zmítá;
já hlavu zvedám, po čems v nitru toužím,
kdy po tmě čekám na kvas chudičký,
já k jakýms krajům nepoznaným kroužím –
snad do té osamělé hvězdičky.
Je k půlnoci. V to stříbro luny halí
se kraje sněžné v jisker tisíci,
v ty kraje krásné, smutnou ulicí
se na věžích všech zvony rozhoupaly.
Ty oči, jež snad ve snu hvězdném spaly,
se probudily ze sna jiskřící,
by skutečně sen, hvězdou zářící,
radostí zvonů hárať uvídaly.
A co ten stín? Tam ostře vyráží...
Tam vojín mladý stojí na stráži...
Ó zvony, zněte, ale tiše zněte,
ať klidu hochu tomu nevyrvete!
A vojín čeká, čeká v zamyšlení,
až na stráž přijde jiný a ho změní...