Krok v pravo rovy Vyšehradu,
krok v levo město uviděl jsem celé.
Večerem čistým plály hroby v zadu –
a v mlze město, žitím jindy vřelé.
Mhly bílé, kalu ubývalo s výší,
čím níž, tím těžší byly mlhy táhlé.
Ty hroby tiché za mnou jasem dýší,
ti živí dole zamlklí jsou náhle.
Čemu mám věřiť? Hrobům, které vládnou
tou mlhou, že ji zničí kolem sebe,
či, město živé, kam ty mlhy padnou,
kde – zůstanou... mám věřiti snad v tebe?
Jest síla za mou nebo před mou lící,
jest pravda v zemi nebo nad ní žije,
jest život v těle, nebo v duši snící –
jsme živi teď, či až nás půda skryje?
Mhla bílá! Dole spousta se jí valí,
v myšlenku spěje hlavou mojí mladou.
Ta myšlenka se za myšlenkou kalí,
ty v duši jasnou všechny se mi kladou.
A proniklo tou mlhou světlo! Stihá
juž jedno druhé, z bytů lidských pílí.
To, bože, v dáli z každého se mihá:
„My žijem’ – zdrávi pracujeme k cíli!“