V míru.

Po chatách, zámcích zasedají v míru, když jiné bojem odpravili z víru – v ten vír se brzy vracejí zas k boji ti lidé, šťastní ve vraždícím roji –

ještě ten prapor letí do azuru, jak pro dobré by rozpínal se vzhůru! A denně letí jako orli vzhůru, v dol patří, kde kdo ještě žije v míru,

s té výše zvratné místo do azuru se nesou k němu v dotěravém víru – ti lidé, šťastní ve vraždícím roji, by vyrvali ho z míru toho k boji!

Mne zvali také k životnímu boji, mne vyzvali, bych s nimi letěl vzhůru a naděje pln, zahynul snad v roji, jenž nepřítelem žádoucímu míru,

mne zvali též, jenž v denním, sprostém víru svou duší v míru mířil do azuru! A za co bije prapor do azuru? Proč lidé šťastní žijí v takém boji?

Vždyť, třeba v žití neustálém víru se chvílí vznesou ve vřavě té vzhůru, přece jen spadnou do nížiny míru, ba v propasť pod něj v nepoctivém roji!

Já duši vyrval bojovnému roji. Chci žít’, chci jak vy spěti do azuru, však na perutech lásky, v stínu míru, vám roven, ve všem bez nesváru v boji –

vám ruku tiskna, půjdu s vámi vzhůru, však v souladu, ne v zápasícím víru! A třeba zápas, ne však v takém víru, bez závisti a ve šlechetném roji –

ten zápas, vedle sebe letět’ vzhůru ku světlu slávy, prací do azuru – snad prací ještě ve šlechetném boji, však láskou půjdu s vámi jenom v míru!

Jen cestou míru spěji k žití víru – bez vášně v boji vraždícími roji – až do azuru, výš a vždy jen vzhůru!!