Untitled

– Takž mezi lidstvem pozoruji lid pochybené ctižádosti, již jménem Slávy syny slují, v tom jménu nemají však dosti.

V kraj nejkrásnější země celé se vyškrábali na vršinu a prohlédli si obezřele, zda hodí se jim za otčinu.

To věřím rád, že zajásali, když med a mléko teče tokem a zemí tou se všechno valí, co v jiných loudá se jen krokem.

Tam ke krbu si sednou hezky s blbými skřítky, jejich čáry – než satan žije, lide český, jen zrno hodí, zrodí sváry,

než satan žije, starý šibal, co větším národem juž hýbal! – – Jen zrno hodil jsem a v stínu se líhlo hádě, hádě zmije,

dva zapomněli na otčinu a zvedli proti kněžně šíje. Jak lid se zlobil hrdých reků, ač svár jen mezi bratry píchal,

co satan přines’ ke člověku a s myšlénkou ho chytře smíchal! A k smíchu! Muži místo zbraně a ženy útlé místo pláče

se sešli v radu po pohaně a vzpomněli si na oráče. To bylo plesu! Dudák pískal – a po knížectví národ výskal!

Jen zrno hodil jsem a v stínu se líhlo mládě, mládě zmije – mám ještě zrní víc, jen kynu a pole celé svárem shnije! –

– Rod oráčů! Ti přivlékli si i křesťanského boha k sobě, by nebloudili jako kdysi a klidně spáti mohli v hrobě.

A jásali, když v hlučném davu, kde kníže seděl u popředí, pohani skláněli svou hlavu a přicházeli, v tváři bledí.

A jásali, když v hlučném davu, kde kníže seděl na stolici, pohanům vzali mečem hlavu neb upálili na hranici!

Rod oráčů! Jim bylo málo, že knížete měl národ velký – mně za švandu to věru stálo, když chytal jsem je jako lelky

a vábil jako ryby, raky až za hranice v cizí mraky. A nechtěl jeden králem býti, vždy celá řada hlásila se

a nebála se poprositi ty za hranicí v cizím hlase! Už dobře zvykli na cizinu a jazyky své denně lámou,

jsou jeden víc než druhý v stínu a jedni druhé svorně klamou. Co platno robům, kteří slétli mně do tenat, v nichž pevně vězí,

že přece lepší dny jim zkvetly, když vždycky, vždycky nezvítězí?! A kdyby byli vítězili, má moc je nyní pevně svírá –

rod, který na trůn povýšili, jak protivné to slunce zmírá! – – Té záře napijte se hodně, co oči dvě vám nyní hostí

a strčte duše všichni pod ně, ať do nich spásu, slávu rostí, snad vyživí jí otec děti, váš otec vlasti, muži, kmeti,

snad posílí vás k boji se mnou – vás jasné s mocí mojí temnou! – – To jasno přílišné mne pálí, co z dola v oči moje teče,

to zraky mne snad nyní šálí a v skutku svár se jimi vleče. Či pancíře, co na nich zvoní, tu postavu tak činí tvrdou,

že sváru hrsť se sveze o ni a zůstaví ji mocnou, hrdou?! Co chce ta hrstka? Kam se žene? Hle! Brány světa otevřené

se nezavrou jich moci žádné a každá v ruce jejich padne! Nad nimi září světlo rudé, v něm tělo mrtvé, upálené,

ta tlupa jakous píseň hude a do světa se směle žene! Té země kus, to mraveniště se bouří proti světa lánu,

chce naučiť ho, aby příště jí otročil snad jako pánu! To zavládnouti nesmí v lidu, jenž náleží mi pro svou bídu!

Teď zmírá ten, co vždy je vedl, a kolem národ, zdrcen, dřepí. Teď rychle, rychle! Co jsem shlédl?! Ten vůdce jejich, ten byl slepý!! –

– Sám řeky tok se vleče chvíli a za chvíli se v jiné tříští, když počkáš, jenom v jedné míli se tisíc pramenů pak prýští!

Co bral se houfec jedním tokem, pak svoji sílu se svou měřil a zhubil slávu jedním krokem, v niž po léta tak mnoho věřil.

Dva kalichy se střetly spolu – a jisker proud se bujně točí! To nepadly však jiskry dolů, to blýskly, lidé, moje oči!! –

– Takž zasněte si naposledy, král z lidu, jeho ctnosť vás blaží, snad nevíte, že nyní tedy jste stanuli juž na popraží,

že za chvíli krok uděláte, co na věky vám kroky zmate! – – Ta pláň se k tomu nahodila, kam ještě záře nesvítila,

co věčně snad je šerou v záři, v níž mohutnou ta zem se tváří. V tu navléknutou stínů vlečku jsem vehnal slabou svárem smečku,

ten zbylý národ z krve hrdé, by rozrazil tam lebky tvrdé! Boj začal se a prapor vztyčil, zrn hrstka, nesvár tedy vzklíčil!

Ten boj se zkončil, krev se ztrácí – a já jsem hotov se svou prací. –