U kříže.

V mém rodišti, kde šedý dol se končí, kde za ohradou pole k lesu leží, kříž velký stojí, na něm Kristus visí a pod ním šedý stupeň přibit lehce,

že vítr, jde-li kolem, stupněm třese, že sníh, co padá, zapadá až za něj. Kříž velký, kámen postavili za něj a velkým kruhem železným se končí,

jímž nehne vítr, který stupněm třese, v němž tolik příhod, co kol písku leží, jichž ani stařec nevypočte lehce, ať na ramenou jeho sto let visí.

Tam každý večer modliteb sto visí a ruka slabá chytne se vždy za něj, kdy oko k výši pozvedne se lehce, kde kříž se hlavou ověnčenou končí,

tam bída s bolem v zimě v létě leží a duše mnohá, kterou osud třese. Tam spěchal jsem, kde lesu šeř se třese, jak pták, kdy podzim na stromech juž visí,

z těch krajů, kde mé rodné město leží, ku kříži spěchal jsem a k lesu za něj s tou myšlénkou, že všechno krásné končí a vstane zas, až stanu v rově lehce!

Mně jasná mysl ulétala lehce jak zlatý pták, co okamžik se třese, a – výstřel! – zlatý jeho let se končí a chmura děsná na křídlech mu visí – –

tak smuten kříž jsem obešel a za něj, tak náhle urván místům, co tam leží! Ty, kříži, jehož ráz mi v mysli leží, ty, Kriste, který visíš na něm lehce,

vy chmury kol – vy ukryjte se za něj, ať v jasu jásá město, jež se třese, že nad ním osud mračný někdy visí, ať krajem stane se, kde bol se končí!

Kde rodný kraj se končí, i kde leží, ať nad ním zlaté visí štěstí lehce, ať bol, co duší třese, prchá za něj!