Takž sedněte si všichni dokola,
těch vzpomínek tak mnoho hlavu stiská
a každá jako oheň plápolá,
ne každá jako plamen v krbu výská!
Ty, matko, víš, vždyť mnohdy pláčeš v stáří,
co smutných dojmů nese život stálý,
co poklidu den jediný jen zmaří,
ty víš, jak mnohá vzpomínka nás pálí!
Nedlouho trvá žití a v té chvíli
čásť byla jen, co urvala nám štěstí,
co shasila den nad hlavami bílý
a rozsvítila noc, jež bol jen pěstí!
Jsme lidé, matko! Kdyby zoufal každý,
to na lidstvu by dopouštěl se vraždy.
Den osud vzal – a světlé jeho plamy
zas v žití přinésť musíme si sami!
Viz na krbu ten oheň! Dohořívá –
a za chvíli jen malá jiskra zbude,
jen přilož tam a jiskra, co se skrývá,
vesele zaplá zase v světlo rudé!
Nám zbylo ještě víc než jiskra žití,
jen útěchu, zas život náš se vznítí!
Jest otec mrtev, bratři, jiní, jiní –
já nesčítám těch mrtvých rád v své hlavě,
naději cítím, zůstanu vždy při ní,
a život lidský půjde mi pak hravě.
Vždyť, matko, když se všemu podrobíme,
tím nad osudem slavně zvítězíme!
Viz, na krbu ten oheň! Dohořelo.
Jdi, matko, spat a usni sladce, klidně,
i vy, mé sestry, bratře, skloňte čelo
v ten mír, co zve vás v lůno svoje vlídné!
Snad ráno, až zas život jasný vstane,
vám také v duši jeho slunce vzplane!