Jak jindy – polem, křovisky i zemí jsem – ruce vzadu – kráčel zadumán. Noc byla, ticho, ale zdálo se mi, že tiše zpívá celý země lán.
Někdy to výsklo – do tance se hnouti! – někdy to vzdychlo – země zalkala – – někdy jak chtěla by mne přivinouti, tak luzně, vábně nocí zpívala...
„Pojď, hochu, pojď! Máš byt? Máš lůžko? Že ne! O, pěkných bytů u mne dost a dost! Nad nimi nebe nyní hvězdy klene a ve dne zase zlatý slunce skvost!
Pojď, hochu, pojď – já nechci vděku, díků – mám bytů dost, a vybereš si sám! Mám bytů dost, mám dost i nájemníků, než tobě ráda, hochu, ráda dám!
Můj byt je tichý, velký, vzor je bytů, ty budeš sám, byt uzavře se v ráz! Je nepřístupný slunečnímu svitu i zimě, která chová bouř a mráz!
Já, synku, mnoho mám a měla bytů, den co den přijmu chudé, nechudé! Och – smutná paní! – za okamžik mi tu z mých nájemníků jeden nezbude!!
Jsou zavřeni, a nemůže k nim zloba. Když nové přijmu však a rozdělím – z těch starých nic – – je urvala mi doba, za chvíli zas, když rány zacelím!
Já nejsem zlá, já nestarám se o ně, já platu nechci jednou do roka; ještě jim zpívám, ještě trpím pro ně, když v tichu, klidu zdřímnou z hluboka!
Ještě ten vítr, když se krajem zvedne, mne tepe v tváře, když je ukrývám, ještě tím rtem, když nocí v mrazu bledne, jim kolébavku sladkou zazpívám!
Já nejsem zlá, mne nevděk jenom platí, nevinně mrská osud k zmoření. Což mohu za to, když se který ztratí? Což mohu za to, čím jsou stvořeni?
Nic nelekej se, hochu, žádné tíže, a máš-li děvče, pojď i s děvčetem! V mém bytu tichém budete si blíže, zde zažijete lásku za světem!
V mém bytu světa konec, vášně, bitky, klid, mír a štěstí mám jen ve klíně! Jen k tomu žití zvu vás oba, dítky, v mír věčný k pravé lásky hostině!“
Někdy to výsklo – do tance se hnouti! – někdy to vzdychlo – země zalkala – – někdy jak chtěla by mne přivinouti, tak luzně, vábně nocí zpívala...
Jak jsem se zbavil ponuré té tíže, před očima se známý obraz mih’: uprostřed velký, vedle malé kříže a kolem zeď, bílá jak padlý sníh...
Cookies on Poetry Cove