Ó sfingy mrtvé, tichá dvojice,
já ve větru vás často pozoruji!
Když hučí, lká a hrozí nejvíce,
po jeho stopách před vás připutuji!
Ó vidím vás, jež máte vítati
u vchodu lidí divných divné hlavy,
úsměvem, září jasnou zkvítati,
když vámi spějí v plném jasu slávy!
Když vámi kráčí hejsek nadutý
a člověk boháč, zlatý místo z masa,
a lid, co stojí dole, sehnutý
a zjařmený mu „sláva! sláva!“ jásá – –
ó sfingy, že vás, třeba z kamena,
ten hukot bídný k žití nepřivede,
co chudým chřtánem tady zasténá,
křiklounů davy k zbožňování svede!
Když vámi člověk ten, vždy svobodný,
jak volné ptáče schody pyšně letí –
ač v životě svém ztratil, nehodný,
svůj všechen cit, ba mnohdy lásku dětí –
a vedle vás když jen se otočí
a mihne vězeň, třeba zoufající
a lkající nad činem, otročí –
a lásku v srdci má! – ať dřímající –
Ó sfingy, ty-li zříte rozdíly,
ač opaku jen spravedlnosť žádá,
co kdy jste o tom asi myslily,
co v hlavě vaší lidský život spřádá?
Zda neždáte si rozpadnouť se hned
a sršet střelou kamenou a zničit’,
co v byty jde a z bytů zase zpět,
i ty, co dali vás u schodou vztýčit’?!