V mém prstenu tkví ametystu vznět,
jak hvězda je v něm pevně zasazen.
Kdo ví, kdy prvně uviděl ho svět
a který první pozdravil ho den?
Už dlouho září, svítí pro podiv,
juž předkové ten jeho měli kov.
Ten, tuším, setrvá, co budu živ
i pak, až chladný obejme mne rov.
Snad potom ještě víc se rozsvítí,
až s mého prstu stane na novém,
snad dědic proto radosť pocítí
a výskne za mnou třeba nad rovem!