V lenošce sedí v krámě holohlavý
pan kupec a čte ranní noviny.
Má černá skla, nos červený má zdravý
a na bříšku má zlaté hodiny.
Jsou nohy v trepkách, ruka buclatá
jest posázena chloupky jemnými –
a na prstech prsteny ze zlata
a v šose šátek s cípy modrými.
Čte. Někdy koukne za pult na děvčata,
jež přijdou koupit – ale oči skryl!
Teď zvedl se a ku portálu chvátá –
nos ven – – a cuknul! – že se uhodil –.
Zas klidně sedá, levou rukou sáhne
po šňupci, po němž touhou zraky srší –
noviny druhou před oči si stáhne
a jen tak tiše povídá: „A! – Prší!“
U krámu klika cvakla. Kupec starý
se zvedl tiše, zbožně z lenošky:
to přišla jeho paní – v očích žáry
a v rukou rozpletené punčošky.
Pan účetní se sklonil k zemi paní
a mládenec řek’ slušně: „Zdráva vstala!“
Hoch učedník se podíval jen na ni
a zbožně přál si, aby nezůstala.
Jsou tiše všichni, mlčky zrak se dívá
na skostnatělé tváře, na nichž splývá,
ač ráno, večer, mrakem skaboněný –
na plachý zrak, co zhoubným ohněm srší:
„To bude obchod! Kriste umučený!“
a vztekle vzdychá u dveří: „To prší!“