Postavy.

Kde jsou ty časy, kam je osud schoval, kdy v rodišti jsem, hošík, ministroval, a po náměstí s hrdým v líci pláním s posledním chodil mnohdy pomazáním!

To v neděli, než počali mši svatou, jsem na kůr běžel k starým varhanám a pomáhal jsem šlapať zdravou patou, co Jozef chromou nedovedl sám.

Byl Jozef mrzák, a jen z útrpnosti tu poskytli mu v městě malou práci, by zahnal trochu hlad a ohřál kosti, než v rov je složí, kam se každý ztrácí...

Ten Jozef! Farní paměti má v hlavě a klepy staré, nové v malíčku, až dosud chodí jako kníže v slávě a vděčně stiskne kmínky skleničku

a vypravuje za to po okolí těch klepů tolik, že až hlava bolí! On bydlí dole, zrovna u hřbitova v sedničce malé chaty v podkroví

a nechce z krovu, dokud nepochová ho posluchačstvo vděčně pod nový. A když se zeptáš, ví-li, poznává-li, jediný z lidí, kdy že umře jednou,

věštecky ruce do sebe si sbalí, a zraky k nebi prorocky se zvednou: „Až na konci mne kosa rozdrtí, pochován budu tři dni po smrti!“

– Jen sršte, jiskry, s kovadliny, já měl vás vždycky hrozně rád – a sršte, jiskry, do krajiny a sršte do domů i chat!

A vysoko – a hlavu pod ně, ať jich tam máme hezky hodně! – Tak černý Pícha jenom buší, jak vídal jsem ho za mlada,

že každá jiskra v mladou duši jak nový život zapadá! A rána ránu stíhá prudce a každá jiskry vyvalí,

jak z železa by byly ruce a černý Pícha ze skály! Ha, co to ještě z Píchy září, ha, co to vedle kovadliny,

co mužnou, černou hraje tváří a jaké divné čelem stíny! On kroniku zná naši celou i neveselé ony stránky,

co na tváři mu stíny stelou i na vysoké jeho spánky. Tu pravdu hřímá slovem, činem, kdy klid mu kyne po práci,

jak nesvorností svojí hynem, jak Čech sám sebe utrácí! Jak hromy rány jeho buší v tu kovadlinu rozehřátou,

jak do černých by hřímal duší tu z kroniky své pravdu svatou, a jak ta rána jiskry srší, takových tisíc v duši prší!

– Jen sršte, jiskry, s kovadliny, já měl vás vždycky hrozně rád – a sršte, jiskry, do krajiny a sršte do domů i chat!

A vysoko – a hlavu pod ně, ať jich tam máme hezky hodně! – – Tak, Jozífku, nám jednou zahraj zas, tu trumpetku si k ústům hezky stiskni,

tak – dechni do ní, vyroň zlatý jas a nohou dupni si a z duše výskni! Ty že jsi blázen? Vždyť tak posloucháš, tu trumpetku tak držíš hezky v ruce –

co lidé mluví? – rozum zdravý máš – než, Jozífku, tak nesmíš dupať prudce! – – A co, já, jak chci, dupnu si a výsknu, jsem král a obr jsem, pán světa pánů,

tu zemi černou pod nohou jen stisknu, už letím celý v druhou světa stranu! Já sestru měl a mně ji oheň schvátil, já mu ji nechal, já ji ohni dal,

když hlavu moji korunou mi zlatil, již, vyhasnuv, mi zase vzal. Však já ji najdu! Její zlato zvoní a před očima mýma uniká –

no: vidíte tu cestu? – letí po ní a za ní práší se, jak utíká!... V běh dal se milý Jozífek a ruce tak rozpjal jako křídla motýli,

tam padl na zem, narazil tam prudce a zase k nám se vrátil po chvíli. – Já chtěl ji chytiť, vítr mi ji vzal – ochochochocho, kam ji zase dal?! –

Tak běhá skoro juž od narození a za korunou – svého utrpení. Jak mnoho postav myslí mojí pluje, co v rodišti mne v žití provázely,

jichž obraz po letech se vynořuje a provázeť mne bude život celý! Z těch řad, co hlava mladá pamatuje, z let, prožilých tak sladce za mlada,

ta jasněji, ta smutněj’ přiletuje a nejjasněj’, co teď mne napadá. Můj lid, co v dolech žije v potu tváři, ti skorem všichni jsou i muzikáři.

Tu hlavu mladou vidím Daniele, jak uklání ji zvolna nad strunou, tím prachem černou, který v dol se stele a chmurou plní ho a děsnou tmou.

My chodili jsme spolu do školy, my chodili jsme spolu po poli, my do lesa, on s houslemi a zvukem, já s květy v kabátě a jarním pukem!

Tu hlavu mladou vidím, s kterou kdysi jsem rozloučil se, táhna do ciziny jak ptačátko, kdy podzim kolem visí a v stromy místo květů věší stíny!

Ty také šel jsi z domova, ty doly jsi opustil a šel jsi v cizí kraje těch kouzlit zvuků, které někdy bolí a někdy srdci otvírají ráje!

Ah, shledání! Jak jsme se shledali! Když jednou jsem se do rodiště vracel, mne světa jasné zvuky vítaly a tebe svět zas, jasný zvuku, ztrácel!

Šel průvod smutný s rakví ve svém středu, tam nesl píseň mrtvou k spočinutí – – a místo lásky chladného kus ledu a za pozdrav tu ruku beze hnutí!

Já pro tebe juž naplakal se dosť, teď sladce spi – tam nikdo nevyruší... Teď klidně spi – vše marnosť nad marnosť, nám nad tělo je jasné štěstí duší!