Teď ještě kvetou líce a plá oko,
přec vzpomínám však žití svého konce,
až zhouba vnikne v tělo přehluboko
a zrak se zavře jako modré zvonce,
kdy večer kvapí na ně
a pokrývá jim skráně.
Já myslím na to, až mé čelo zbledne,
zda ruka lidská potom ustrne se,
zda tělo mrtvé do náručí zvedne
a ke kolébce mé je k spánku snese –
zda dojde klidu, skrytí,
kde obdržel jsem žití.
Smrť nečeká a na zbouřeném moři
jak v chatě kořisť jako listí sbírá –
a v mladosti, jež nadějemi hoří,
i v chladném stáří pouty svými svírá – –
smrť přijde a zas pádí,
zde k starým a tam k mládí.
Já nebojím se smrti, až mne schvátí,
jen přeji si, by zachovala doba,
co při úmrtí zemi za díl platí,
ať já a otec vedle spíme oba –
až mrtvými ho hledy
navštívím naposledy.