Cos děsného se ke vzpomínkám druží, jež v rodišti mou mysl mnohdy vedou, ty vzpomínky, jak do chomáčů růží se nořil bol a zhouba stopou bledou,
ty vzpomínky, jak doly v mnohé doby těm daly žití, oněm tmavé hroby. To byl jsem hoch, kdy jsem se vždycky díval, jak řetěz v doly pomalu se ztrácel
a ty, jež okov nesl, ve tmu skrýval neb druhé světlu dennímu zas vracel, já jako hoch juž na své oči vídal, jak osud jedněch s osudem se střídal.
Jak bylo by to dnes: tam stojím klidně, kde otvory dva černají se vzhůru, tam stojí otec a mne hladí vlídně, ač v očích jeho vidíš děsnou chmuru,
kol stojí lid a k otvorům se dívá, až vynese tma ven, co v sobě skrývá. To otce stihla zvěsť, že v hrozné tůni zas v oběť padlo jedno lidské žití
dle vůle toho, který věčně trůní a řídí volně klid i vlnobití, to otce, správce, stihla zvěsť, že ztrácí zas duši jednu a dvé rukou v práci.
Jen málo chvil jsem zřel tak plných bolu jak tenkráte, kdy z davu vykročila choť zabitého ku černému dolu, kdy k otvorům se naklonila, bílá
a sestaralá, čekajíc, až ze dna ta kořisť dolů vyjde – chladná – ledná... To oko sklené nemohlo juž plakať, vždyť v žití tolik vyronilo pláče,
v ty doly, které zdály se je lákať, jen dívalo se jako plaché ptáče, v tu tmu, kde zřelo nic, své černé příští, svou nicotnosť, jež z osudu se prýští.
A děti její kolem ní se chytly, jak při kvočně se drží kuřat řada, v jich očích slzy jako jiskry svitly a k matce zřely, jež je má tak ráda,
té tmy se bály, k níž se matka kloní, „tatínku, táto!“ šeptaly jen do ní. A já? Cos v mysli svíralo mne kovem, jenž zatáhl mne v smutné zamyšlení
a v sen, v němž stanul jsem pak nad hřbitovem, kde šílení a slzných proudů není, já v dětské hlavě přemýšlel jsem o tom, zda v životě je lépe nebo potom...
Křik ženy zbudil mne, když dav se ztrácel – já tenkrát zcela nepochopil bolu, až později, kdy otec v zem se vracel s tím neduhem, jenž pošel ze tmy dolu –
kdy v srdci prázdném tkvělo bolu kopí... Kdo nezažije, nikdy nepochopí!
Cookies on Poetry Cove