O váhách.

Ničema zemřel. Váhy přišly hned: to jazyky pak lidské vážily, co za ničemy lidé užili, neb co jim zkazil, koho z cesty sved’.

Na jedné misce ležel mrtvý kmet a v druhé tělo s duší složili; kmet mrtvý váhu měl, to zočili – a ten s tou duší jako pírko vzlét’!

Zemřeme všichni jak ten bídný kmet, ten dnes, ten zítra, jiný během let – cíl máme jeden, sudbu každý jinou; to v nás však musí bdít’, by celou dráhu

to tělo s duší mělo svoji váhu, to mrtvé bylo jenom pavučinou! V červáncích slunce stojí sivý kmet a od východu kohos volá k sobě.

Jak jarní sen tam ve mladické zdobě si stoupnul hošík do trávy a v květ. „Pojď, hochu, za mnou! Trpký je můj let – má cesta vede k cnosti – ale v době,

kdy tělo hmotné klidně stane v hrobě, odmění duši tvoji jiný svět!“ Hoch vážil cnosť a dobré. Odepřel. Šel v stinný klid a v sad a stromy šel

a raději sněd’ – – plný talíř třešní! S červánky slunce kmeta záře shasla, ten milý vous, ten ret, kde řeč se třásla. Cnosť se ziskem – a starý věk a dnešní.

Mám drahé váhy, jež má každý míti. Když v misku bol dám, v druhou naději, ta naděje vždy padá hlouběji, ten bol se zvedá jako kousek nití.

Když nenávisť, jež v lidech rodí žití, dám na misku – hle! jen se zachvějí – v té druhé hlouběji se sklánějí česť s pohrdáním lidmi, v nichž se vznítí.

Já vážil dneska přátel četných rady, bych prose žití obětoval duši. Ta rada byla jako ti, v nichž žije. Hloub skláněla se plna skvostné vnady

a síly vzdorné, která mrtvé vzruší, horoucí láska v klínu poesie...