Tak! Sedíš? Šlehni, vozko, po svém koni,
ať letí, ale ať kůň hodně letí!
Zda v trysku svém, když přeběhne rej dětí,
mé myšlénky v svém zápasení skloní?
Zda nápady, co každý pohled roní
a malichernosť každá třeba v smetí,
tak přemůže, že spadnou do objetí
tmě zapomnění, co jen rovem zvoní?
Ať doma nebo venku, vždy se mihnou
nápadů řady a mne v duši švihnou
neb pohladí, jak matka hladí děcko.
V nich bohatství je v počtu jich i slávě,
když však je sčítám a je řadím v hlavě,
hrsť veršů skromných po nich – to je všecko.