Já z okna vidím dobře do mlýna,
kde někdy kohout hrabe na smetišti,
zda v mrazu se tam zrno nezablýští,
jež upadlo tam ženě se klína.
A kohout chytře šlape, vzpomíná,
kde zrní nejvíc ve mlýně se prýští,
zda neslyšel snad, že juž v době příští,
snad teď už jinde mlíť se začíná.
Tak hrabeš chytře, mrkáš na slípky,
když nalezneš, čím duch tvůj omládá,
já tebou býť, bych letěl do sýpky,
kde leží zrní celá hromada –
tam zakokrhal třikrát hodně prudce
a pro slípky se vydal v lidské ruce!