Vždy měl jsem radosť, když se na záslonu
svou nožkou chytl kanárek a zpíval,
jak z not by četl a se do nich díval,
neb na publikum hleděl za oponu.
Tu míchal radosť s troškou žalných stonů
a štěbetal, že byl to zvuků příval,
co týž byl denně, co se neměníval
ni s kolovrátkem ani s hudbou zvonů.
Ten taškář žlutý ve všem rovnosť cítil
a stejný se vším souhlas vždycky dal,
ať do klece mu paprsk slunce svítil,
ať kousek svíčky před klecí mu plál –
v zavřené kleci spokojeně zíval,
když kočky zrak se na něj chtivě díval.