Jedou, jedou!

Jedou, jedou, plný mají krám! K městu jedou – ráno budou tam. Koník frká, letě po lese –, což, co veze, to se unese!

Než ty dvacet napočítáš v ráz, letí v pole, po silnici zas! Veze, veze zboží z perníku, z medu, cukru radosť poutníků!

Veze, veze paní na voze, ta má botky nové na noze! Ta má stužky pestré na šatě a má v kapse mnoho ve zlatě!

Že je stará, to jí nermoutí – však si také skočí o pouti. Jen když mladou mysl ještě má, botky nové, šaty s pentlema!

Zelená je louka, cesta šedá – po té cestě prach se zvedá. Jede plachta s vozem, jen se bělá, před ní koní řada celá.

Dva vůz táhnou vojí za řemeny, tři má vozka uvolněny. Jedou, jedou, jedou silnicemi, na trh jedou s těmi třemi. –

Zelená je louka, cesta šedá – po té cestě prach se zvedá. Jede koník z trhu, k zemi zraky – tři mu vzali, druha taky.

Zvolna noha za nohou se zvedá, i ten prach, kde cesta šedá. „Hý, hatou!“ Mrcha táhne povoz dříví. Jak přepíná se, úzká záda křiví.

Jde vedle vozka, dýmku v ústech má a ruce v kapsách modrou pod zástěrou. Jen chvílí bičem koni jednu dá. „Pr!“ Zkončila se jízda radostná.

Juž lidé dříví z vozu toho berou a nesou dveřmi do krámu a složí je vedle uhlí a jiného zboží. Pan vozka mlčky dívá se a jí

kus chleba a kus masa po práci. Kůň, který nejvíc o práci té ví, jen stojí – od řemenů krvácí... Pytlačil a lesní přišel k tomu.

Zabil ho, a teď ho vezou domů. Což ten vůz! Tam za mnoho se složí! a co vezou, to je také zboží. Až ho lesní na úřadě složí –

„nebezpečný tulák!“ – bude zisk... Juž to vidí! Jak mu za to zboží úřad zlaťák za odměnu vtisk’!