Chrám kostnický. Jsou plny koridory. Tam kmitá zlato. Tam je mnichů stín. Tu jednotlivec a tam celé sbory, a na trůně sám Sigmund, Karlův syn.
Ty sbory stojí tu a tam se v šero táhnou a po výsledku, po rozsudku prahnou, jejž nad kacířským Husem, nad Čechem, dnes vynésti chce církev, svatá máti;
chce ničiť zmije i s jich pelechem, chce výstrahu všem odpadlíkům dáti. Jak skála stojí Hus, ani se nehne – jen oko plá a někdy bleskem šlehne,
jenž drtí stíny, láme hříšné vzdory a děsí pánů všech i mnichů sbory. Teď ortel smrti čten. Než oko mistra juž nešlehlo, jen klidně zrak mu svítil,
dlel úsměv na tváři a duše bystrá mu ve tvář kreslila, co v nitru cítil... Řval ještě démon zhoubný, světlo ničil, a v mistrovi hněv zlobný nevyklíčil;
jak skála stál, jež nikdy sebou nehne, ať hrom a blesk jí zrovna v boky šlehne! Teď teprv sebou hnul... a rukou kynul, když nedopřáli sluchu jeho slovu,
a za ním chomáč paprsků se řinul, ať ve sklepení šel a do okovů... Hle! mistra vězení... Kol něho stojí přátelé jeho, kněží, páni z Čech,
je mistr těší výmluvností svojí a vlasti odkaz na jeho lpí rtech. „Nelkejte, bratři, přijde doba světla a vítězství, ať národ náš je malý!
Vždyť na nevinu spletena je metla a Krista také jednou křižovali! Mne neděsí ni mnichů stíny černé, já nebojím se lidských vladařů,
mně stačí, že jsme Bohu plémě věrné, ať syny věčných muk a žalářů! Však přijde doba, kdy se národ vrhne svou silou v zápas s hnízdem přepychu,
že škrabošku všem papežencům strhne a dopomůže k záři kalichu! Pak, až se česká země k boji zvedne, pak uzří Řím, kdo je mou rodičkou,
až neřesť bázní v bouři oné zbledne a bude porouchanou lodičkou! Tož s Bohem, drazí! Navraťte se domů a zdravte českou moji vlasť, můj sen – –
a proste Boha za tisíce hromů a blesků jeho aspoň jeden den, by svět, jenž nyní ve zkázu se řítí, se vrátil k cestám, které jasně svítí!
Ať hrozí smrť a rukou bledou kyne – mne nepoděsí bludná lítice – – vás čeká lid, jenž papeženci hyne, mne čeká smrť a plápol hranice!“
Zulíbal všechny, že se rozechvěli. Pak odcházeli. Klíče zařinčely – šel mistr hrdě v lidu tisíce, kde v dáli kynul kat a hranice.
Pochodně chytly juž a začly pláti, když mistrovi děl papeženský kněz: „Chceš ještě, Jene, blud svůj odvolati, či ve plamenech zhynouť ještě dnes?“
Dí mistr: „Řekl jsem, já nejsem pleva, jež rozfoukne se větrem v každou stranu. Já mluvil pravdu – kdo se proto hněvá, to není kněz, jenž věrně slouží Pánu.“
Čepici na hlavu mu posadili, zdobenou šaškovnými čarami, šat jiný dali, čistý celý, bílý a provaz kolem, pestrý barvami,
a na hranici, která vedle stála, pak mistr vstoupil bez hněvu a zlosti a pochodeň, ta v rukou soků plála a zkrvácené záře dala dosti.
Přinášel poleno své šedý mnich a sotva zdržel vítězný svůj smích, i baba mnohá přiložila pak a lid, jenž tenkrát zaslepiť se dal –
jen českých přátel zachmuřil se zrak a slzou chvěl se, rudým ohněm plál – – – Z nich každý v ruce meč svůj mlčky třímal, nad zradou roztrpčen a bídným činem,
v jich nitru zuřil boj a pomstou hřímal a každý cítil se býť českým synem! Zaplály ohně, vzešla hranice – šly k nebi rudých jisker tisíce
a plamen šlehal, mistra ničil, drásal, a lid tu stál a smál se mu a jásal! Když sahal plamen výškou po ramena, své ruce mistr sepjal ku svým rtům
a jeho ústa, třikrát přeblažená, velebný chorál pěla k nebesům, že ztichl každý, nad velebou žasna, jíž v také chvíli zněla slova krásná,
jež ve chvíli, jež plála v záplavě, jak zvony zněla mocně, jásavě... : „Nebeský otče, odpusť viny, ať pod jich tíží duše neskloním!
Ty odpustíš, vím – ty jsi jiný, jiný než nemravný ten papeženský Řím! A třeba mých mi neodpouštěj činů, jen vlasti, Pane, dopřej šťastných chvil,
ať vzmohutní a sílí paže synů a zmizí žen a dcer a staruch kvil! Ó, sršte, jiskry, jako hněvem Řím, mne chrání Bůh, já se vás nebojím!
Chvil nemnoho – a plamen žití zdusí, chvil nemnoho – a vysvobodíš, Kriste, tu duši, která v těle trpěť musí, a povedeš ji v sídlo svoje čisté!
Chvil nemnoho – a jasné uzřím nebe a Pannu tvou a tebe, Bože, tebe! Juž jasy rodí výše, plná číše paprsků zvrhla mi se v lidský klín –
nadhvězdná kyne od daleka říše a světlo jsem a mizí ze mne stín! Juž, nebe, jdu – a duše spěje, spěje – jsem, Bože, tvůj, jsem, Bože, věčně tvůj!
Národe – tobě budoucnosť se směje, tebe tu nebe věčně opatruj!“ Jen jeden vzkřik, a mistr dokonal – – – i oheň hasnul, plamy dodělaly,
kat popel z mistra shrnul si a vzal, a pacholci jej kolem rozmetali. Tak myslili, že zajde paměť velká. A sotva shasnul plam, jenž Husa zchvátil,
tu poznali, že národ český nelká, že chystá se, by světu čin ten splatil!
Cookies on Poetry Cove