Střech plno vždy mně do okna se dívá
a na nich plno holubů si sedne,
jak vynoříš se z okna, už se zvedne
a ulétne ti houfec a se skrývá.
Pak na chvíli se vzduchem ještě kývá
jak chomáč sněhu, potom k řadě jedné
se druhá připne, dokud nevyhlédne
si houfec místo, kde jen poklid bývá.
A zase letí, jestli z podstřeší
snad očí dvé se na ně podívá,
jich na věži se na sta navěší,
že něžné bělo střechu přikrývá –
a tleskni rukou – už se holub ztrácí
a letí jinam – zase za svou prací.