Jak často se jim smál, když na lavici
si sedl v parku nebo na nábřeží,
a díval se, jak ručičky jich běží
a jedna druhou honí svojí špicí.
Už stařec byl a přišel v nemocnici,
už neprohlížel hodinky tak svěží,
vzduch kolem ležel na prsou mu věží
a hodinky rty budívaly spící.
Když umíral a ještě čas mu zbýval,
chyt’ hodinky a upřeně se díval.
Čas míjel rychle, co se dříve vlíkl,
už viděl smrť, juž vnikla její noha –
ty hodinky, ty rostly! – stařec vzkřikl –
neb v čase, v hodinkách těch poznal boha.