V krámě dražba. Je tam plno lidí.
Ten se dívá, ony baví smích.
Někdo koupí, zboží s pultu sklidí –
ale více je těch zvědavých.
Na židlici vyvolavač křičí –
směšný člověk – dělá zábavu!
S pultu zboží po podlaze smýčí,
než ho vznese s křikem nad hlavu.
„Nové šaty! Dvacet cenu mají!
Prosté, prací – nepouštějí nic!
Do práce jsou dobré, vytrvají –
deset, deset zlatých – kdo dá víc?“
Chvíli čekal, potom ze sklenice
pysky svlaživ, šaty hodil v kout:
„Haha! dá mi někdo za ně více –
nikdo nechce grošem ani hnout’!“
Krabici vzal, stužky jsou v ní k pasu,
do vlasů – vše dohromady nic:
„Stužky! Pestré! Dámám pro okrasu –
deset, deset zlatých – kdo dá víc?“
‚Jedenáct!‘ „Já dvanáct!“ „‚Přidám zlatý!“‘
O krabici přišlo k boji hned –
a než dražbou jedny prodal šaty,
se stužkami krabic prodal pět.