Když k životu jsem spěchal s ideály, jichž každý dost má, než ho pravda zbudí, vypjal jsem tělo, s povznešenou hrudí se díval ve prach, v kterém lidé stáli.
U brány osud zastavil mne z dáli: „Tak nepospíchej! Hle! ti tam se nudí – a pospíchali také! To je trudí, že nemohou jít’ zpět, kde skočnou hráli!“
To zarazilo kroky, mladý plam – – „Co za tvou radu, útěchu ti dám?“ „Měj v žití vůli – to mi za byt stačí – –“ Oh! vykročil jsem v život, vůle plný –
když jsem se chystal k činu, prachu vlny se zvedly z druhých a mou vůli tlačí... Měl velký byt: moh’, do které chtěl říše. Vsi byly jeho, zámek, pevné hrady,
lid náležel mu – všeho dohromady měl hezkou řadu, když se to tak spíše. Měl peněz dost a světem jezdil v pýše a v nádheře, by podle přátel rady
bohatství, roucha ukazoval vnady, když v rozumu a srdci bylo tiše. Dnes dějiny ho k soudu pohánějí, že nezaplatil činže, jak ji chtějí,
že ztratil marně dobu života. Že nezbyl po něm ani vlásek činu – leda ta kletba bídy, mrtvých stínů a chudoba, již rodí robota.
Ty, pane moudrý, kterýs máchnul rukou a slovem lidi vyvolal jsi k boji, své věhlasnosti, slávy svojí zdroji – proč trpíš ty, co na dveře ti tlukou?
Jak psi tam kvílí, svíjejí se mukou, bolestí, hladem, nemocí snad svojí... Ty’s došel k bytu slávy – to dost stojí! – co chtí s tou výčitkou svou hořkozvukou?
Hoď jim tam groš, ať ohřejí se krmí, neb najmou byt, by odpočali sobě! Co na tobě chtí? Sláva tvoje strmí tak nad nimi jak slunce v denní době!
Co na tobě chtí? Kdo z nich něco ztratil, když slávě své jsi za byt nezaplatil? Pěknou si země chatu vystavěla u moří, pouští, z plání, vrchů, dolů
a pronajala nájemníkům spolu, jichž přišla na ni pro byt řada celá. Ti namlouvali zemi slova smělá, že splatí láskou, prací, prázdna bolu
že jimi zkvete štěstí ku vrcholu a k spokojení, jež to štěstí dělá. „Ne tak! To mnoho platu od vás pro mne! Já spokojím se tím, když láska, práce
jak heslo přijde mezi duše skromné.“ A rozešli se. Žijí dobře, sladce, sám sobě každý, každý chce mít’ víc a neplatili žádný dosud nic.
Cookies on Poetry Cove