Zuří, zuří mráz – ten lidí divný očím.
Do krajů chci dnes, kam jindy málo vkročím.
Úzké, tmavé cesty mezi domů výší –
nájemníků mnoho – a jsou všichni tiši.
Mříže dělí je a rozum od těch venku:
„Blázinec“ je psáno dole ve přístěnku.
A za rohem cesty tmavé jako dříve:
tudy nosí také, ale ještě živé.
Rozumem i tělem, rozumu však málo:
komu pak ho nebe při zrození dalo!
Tiché domy, černé – jak noc někdy venku,
jenom dole světlo, v okně ve přístěnku.
Vedle se rzí hák a na tom zvonek jistě,
ten, co zvoní každou chviličku tak čistě.
To když zvoní, třese se ta ruka v bolu –
a pan vrátný stáhne – bruče – děcko dolů.
Matný stín – pak vzlykot zavzní v čase mnohém.
Stín se ztrácí – rozpíná jen ruce... S bohem!
Zuří, zuří mráz – ten lidí divný očím.
Jak rád spěji z míst, kam jindy málo vkročím!