Postavou vetchý, v obličeji sivý, se zrakem divým těká krajem kmet. On sedne – ale slyší-li krok živý, zas prchá dál, snad aby jinde sed’ –
bez mezí prchá, v bouři vln i vzduchu, v skal ticho, lesu šum, jen dál a dál, pryč v ústraní, kde lidských není duchů ni šlépějí, ni hlas, ni echo skal!
Bouř zuří, blesky nad hlavou mu láme a do tváře ho bije, týrá hrom – na místo deště lije trní samé a v cestu láme skálu, keř i strom – –
kmet prchá dál a dál jak bez paměti ztrhaným zrakem v tmu, kraj neznámý – jen od lidí, jen pryč – tam úsměv letí, dech lidský, jenž ho z dáli omámí!
Tak běhá vždy. Jen jednou sedl tiše pod bukem v lese, v stínů jeho moc. To mráz byl. Nebe hvězdou svitlo v pýše, zem písní svou – to byla svatá noc.
Do klína sklonil hlavu, prvně dřímal po mnohých, mnohých letech vetchý kmet. V ten sen, jenž hlavu jeho prvně jímal, jak slzy padal mrazu bílý květ.
V to ticho náhle, ze zázraku živý, se sněžný strom ho se soucitem ptal: „Kdo jsi? Snad požár zničil dům tvůj divý – kdo jsi, kde jsi se v noci tady vzal?“
Ve spánku jako zděšen hlavou kynul a zhurta stromu odpovídal kmet: „O ne, můj klidný byt jím nezahynul – a přec, když chci tam, zase musím zpět!“
A zasněžená země, zmrzlá, tvrdá, jak by se hnula, se ho zeptala: „Kdo jsi, že noha tvoje klidem zhrdá, jejž svatá noc v byt lidský vetkala?“
Ve spánku jako zděšen hlavou kynul a zhurta zemi odpovídal kmet: „Já chci tam, chci, já nechci, abych hynul – a přec, když vejdu, zase musím zpět!“
Na pahýl vedle něho vrána sedla a příšerná se ptala jízlivě: „Tvá ruka snad se proti komu zvedla, snad nejednal jsi s lidmi – poctivě?“
Ve spánku jako zděšen hlavou kynul... a zhurta vráně odpovídal kmet: „Co po tom tobě, mnou-li někdo zhynul – ah! přece jen, když žít chci, musím zpět!“
A zjevilo se náhle starci v spánku dvé andělů a nesli ve vzduchu Ježíše sama v pozlaceném stánku a postavili před něj bez ruchu.
Ve spánku zděšen jenom hlavou kynul, pak vytrhl se, prchal dále kmet – – ač před ním nic, než sněhu mrak se řinul a větví roj, jež skláněly se v před.
„Nech mne – vše marno – bez bytu a klidu, ah! pod nohama širý byt má kmet! Bez bytu, klidu, s sebou vzlyk a bídu, bez bytu, třeba bytem celý svět!
Nech mne! Tím klidem, rozděleným špatně, jdi přes chaty si lidem, přes domy – mne nech, já letím dál jak vždycky chvatně, ty dobře víš, že jsem zlé svědomí!“
To krajem zařval. Se zakrytou lící tu se spěněným retem odvěť řval – – a neohlédnuv se, v kraj, v míru spící, zas jako jindy sám jen spěchal dál...
Vždy rychlej’ spěl, cos nutkalo ho mocí a řítil se, ač zakrytý měl zrak, hvězdnatou, tichou, zasněženou nocí kmet věčně prokletý jak tmavý mrak...
Cookies on Poetry Cove