Vy hvězdy nebeské, co nebem lkáte
slz jasných tokem v doly všehomíra,
jichž jasná zář a síla mnohdy zmírá,
když mrakem černým zahnati se dáte!
Vy pražské balkony, co vy to máte,
co podivného nitro vaše svírá
tak jasného, že slzy ruka stírá,
jak jí to srdce a ty oči zmate!
Ty oči dívčí ve vás, to jsou hvězdy,
ty nesletují na balkony vezdy,
jsou dni, kdy ve vás jako mraky v šiku
jsou místo záře hvězdné nejvíce
jen podagristů řady, flegmatiků
a ohromné jich, teplé střevíce.