Puls urychlený na smrt nemocného
v těch kmitů záchvěvech, křeč, zimničný ten chvat!
Nesměrným steskem v duše hloub mi pad,
jak lítost žití – marně uniklého.
Snad dotkla se to Smrt rtem čela mého –:
mnou prochvěl děsivý, hrobový chlad,
ztrnulou hrudí tuším cosi lkát
tak příšerného, mrazně tajemného! – –
Kol temná noc. A čas se líně vleče.
Dusivým tichem zaléhá teď ke mně
cos jako chropot v zhasínání křeče,
chřest závaží, jež dopadá už země...
Zimničný chvat v posledních pulsů bití –
pak – náhle tma! To je tak zvané „žití“! – –