Večer.

Tiše, záchvěvem touhy bolné mi v prsa dých’ melancholický ten večer, jdoucí kol oken mých – – Bylo to, jak když se vrátí milý druh z dávných let náhle k vám – nevíte odkud, a v náručí jste mu hned!

Zcela já oddal se smutku, šerem jenž vlahým vál, ve zbožné zvedaje úctě posvátný citů graal – ssedlou krev Srdce, z muk marných, sklamání hořkých muk, slouchaje ohlasy nitra, duševních tepen tluk...

Bytost má splynula všechna v hřbitovní mír ten a klid, truchlivý, a přec tak sladký, jako sám lásky cit, myšlénky, tušil jsem, každá – modlitbou, touhou, snem k tajemným zřídlům všech příčin se vznášely éthernem...

Tiše vzruch akkordů jejich tak bolestně, chvějně zněl strunami vířících hlubin... až kdesi v daleku mřel – tam, kde smírnou vzpomínky dissonance harmonií vyzní, odpuštěním, zapomenutím byvalých trýzní – –

Bylo to, jak když se vrátí milý druh z dávných let náhle k vám – nevíte odkud, a v náručí jste mu hned!...