Jdu z nekonečna v nekonečno... Lesem
hrá v korunách má píseň tichotklivá,
vše s utajeným poslouchá ji plesem –
i ptáče mlkne, mhouří očka snivá,
i hmyz let staví v slunci nade vřesem...
Fialka útlá, jež se v trávě skrývá,
ni nedýchá; jí v kalíšku se třpytí
jak slzná perla rosy kapka mživá –
v sny hrouží se to něžné, vonné kvítí...
hrá v korunách má píseň tichotklivá...
Jak modré oko v cloně řas tam v sítí
je klidná tůň v svou dumu ponořena,
jen občas třpytná libela zří chvíti
se hladinou, tak modrou do zelena,
když pestrý pták ji rozvlní, jda píti...
Tiš lesa hluboká mnou rozechvěna...
Hrá v korunách má píseň tichotklivá, –
tu srna snivá slyší mne, tam žena
neb chudá dívka, v sosen změť se dívá...
a vzdychne si a dál jde zamyšlena...
Jdu z nekonečna v nekonečno... Splývá
má píseň v šumu s hravým ptactva plesem
a chví se lesem – něžná, tichotklivá...