V dnech zbožné extase a vroucích modliteb
rád viděl bych svůj Sen, jenž ze hlubin mi vzrost’,
výš ku hvězdám se pnout jak chrámu bílý skvost
zářící, nádherný v mé duše sirou step!
Ó, což jsem zápasil, než malátný, tmou slep
dřív hrdou skláním šíj – můj Sen prch’ v minulost...
Ó, což jsem doufal rád, že láska sklene most
nad krisí propastmi, jež drásaly mou leb!
A marně – Sen můj prch’... Rád viděl bych jej zas
v dnech zbožné extase, co příští dá mi čas:
an ku hvězdám se pne nádherou bílých stěn –
zamlklou písní let, jichž bol již umrtven,
skvost lepý, zářící v mé duše sirou step
v dnech zbožné extase, v dnech vroucích modliteb...!