Ty měkké melodie v zármutkův usnutí
co bolest trýznivá svůj na čas mírní hlod!
Je druhdy slyšívám, jak píseň labutí
v šplounání dálných vod –
Jak varhan Resurrexit v jas vlahých Vzkříšení
(van touhou nyjící, pln dechu lilií)
do duše zákoutí odlehlých v stišení
se jemně rozlijí –
Ty měkké melodie, ples ozvěn nesoucí
z tušených končin snů, nach zoří slavnostních
v má tichá vzplanutí, tak zbožná, horoucí,
bych znovu ožil v nich!...
Když hudbou mystickou mě k výším uchvátí,
tlum vidin zázračných mi vdýchnou do skrání –
tu, láskou přemožen, jich klesám závratí
v klín vroucna Vzývání:
Ó Touho, ještě v ňadrech žár neuhas’ tvůj mých,
jenž vínem v číši srdce mi plá, se růmění,
já cítím zápasit tě v duše tajemstvích
pro svaté Umění!
Pláš věčně neskojena tmou skalných propastí
v kvil smrti příšerné, jenž zeje z prázdna snů,
a tebou žiji, nesen nadzemskou oblastí –
Výš! – dokud nezhasnu...