Chmur vlákna hedvábná kol na vše uléhají
a houstnou v těžký plášť... zmatením linií
obrysy předmětů symbolů význam tají –
má duše tesknící z mlh snů jej vypíjí...
Dech nevýzpytných slov jich němou sálá řečí,
jak plamen mystický, pln věštné úzkosti,
vír matných tušení jím zdá se zmítat, křečí,
pátráním úsilným na prahu Věčnosti.
Fantomy splynulé a nechápané vjemy
tmou vyzařují z hran a mluví ke mně teď –
pláč smutků mrazivý žhne skráň slz krůpějemi...
vše jedno Záhadné, jež – nemá odpověď! –
Všech věcí souvislost zřím podmíněnu v Něčem,
co není mimo Mě – leč moci proniknout
hloub svého tajemství!... Ó, rozuměl bych řečem
bytostí nadzemských bez těl a beze pout!
Ó, byl bych svoboden z těch myších vztahů světa,
směl ku hvězdám se pnout, nad lidských rabství zášť! –
Vše tone v setmění... noc všechno dáví kletá,
i mrtvolu mých snů již zhalila v svůj plášť...