Rybářka.

Když ponejprv ji spatřil jsem – na moře stála břehu – zrak užaslý tu na ní tkvěl, neb nikdy před tím neviděl

jsem taký půvab, něhu! Vlas bohatý jí hedvábím na úběl ramen splýval a svůdných líček hebký sníh

v dne zlatých tonul polibcích sám jemný světla příval. Jí blaho zjevem vanulo, pel mladosti kryl čílko

nevinné, božské krásy dar objímal vnad těch luzný tvar, andělsky útlé tílko... Ó byla krásná! V modro kams,

kde obzor mořské dáli se ztrácel širých ve vodách, zrak její zbloudil jako v snách a líčkem růže vzplály.

Tam dlouho, dlouho hleděla, jak vidin spjata sítí, nehnutě, v jediný kýs bod – já žasnul, jak se azur vod

v těch očí hloubi nítí! Tam dlouho, dlouho hleděla, van tichý hrál jí vlasem, ten zrak že s modrem obzoru

se v němém chvěje hovoru, tak zdálo se mi časem. Tam dlouho, dlouho hleděla pohledem zvláštním, tklivým –

jak zřít by toužíc dálný břeh – Cos ňadrem hnulo – jako vzdech, třpyt slzy zrakem snivým. Já opojen jsem na ni zřel,

já zbožňoval tu děvu – a stále vřelej’, stále víc! – – Mně hvězdou žití ona vstříc v svém vzešla jasném zjevu!

Ba – žití hvězdou! Miloval jsem poupátko to skromné – ač rozum chladný jen mi děl, bych raděj’ navždy zapoměl,

co – ztraceno je pro mne! Ač jsem se bránil, zapíral, že marnou lásku vězní má duše, – v hloubi zas a zas

mi šeptal tajný, vroucí hlas: „Ach, nelze ti žít bez ní!“ – To prudká vášeň závratná mě zcela uchvátila,

já bránil se, již marně však – mé srdce vznítil onen zrak, v ně touha jím se vryla! – Pak zmizela v klín šedých skal

kdes mořském na pobřeží, já strnulý sám tady stál, zrak v neurčito upřen v dál – jak Sfinx, jež hroby střeží –

Až posléz v sklonku toho dne, když stín se zdloužil stromů, když v kraj se šerem plížil sen – i já se plížil, poraněn

a spoután láskou, domů. Hoj, veselost a ples a rej, zní hudba vstříc mi z vísky. To rybáři – co slaví as?

Mně v ňadrech teskný praví hlas, že zármutek mi blízký – – Krok šinu v před a tajím dech – hlas žen mi srdce svírá,

ač sotva vím, již tuším snad, proč v hruď mou náhle smutek pad’, proč slza v zrak se vtírá. Vždyť zaslech’ jsem, ach, vím již, vím –

to ve vsi svatbu strojí, vím také čí – tak zpola jen, však dosti vím, to není sen, duch domyslit se bojí! – –

Co takto dumám, k vísce již jsem dospěl, před hospodu, tam plno známých, přátel mých, tam samý fábor, ples a smích –

vše blahou hlásá shodu. Ruch vládne čilým zástupem, dav hochů, dívek, dětí – tu rybáři, tam ženy zas,

vše vystrojeno v příští kvas i k tance započetí. Hned v kruh ti švarní rybáři svůj veseli mne jali,

že musím u nich zůstat dnes – a v hospodu a v rej a ples mne důrazně též zvali. Já marně prosil, zpouzel se,

až podlehl jsem, tíží byv překonán jich důvodů – V tom hle, již z dáli v průvodu se k vísce svatba blíží!

„Z kostela jsou tu!“ slyšet křik, dav jásá, mládež jará jim bouřné chystá přijetí – mou hrudí v teskném napjetí

bol prudký vznícen hárá. Jak ve snu v příští okamžik nevěstu uzřím bledou – ji s jásotem hned v hospodu

ve hlučném, pestrém průvodu i s ženichem si vedou – – Tak podruhé ji spatřil jsem, ne dívku již, však ženu –

zrak užaslý tu na ní tkvěl, já dumal, snil a přemýšlel – zda někdy zapomenu! Vlas vínkem zdoben routovým

po bílém šatu splýval, tvář sličnou závoj – padlý sníh v paprsků zlatu slunečních jak jemná mlha skrýval.

Zjev její lepý, vznešený – v něm kouzlo spalo tklivé – mne mocně pohnul, tona v snech já tajil v prsou ston a vzdech

a lkání žalostivé – – Ó byla krásná! Její zrak tkvěl nyní upřen k zemi, mně perlami on zdál se skvít,

ba věru, zrosen zdál se být mi slzí krůpějemi! Snad plakala? – Proč, nevím sám, to nikdy nezvěděla

má duše, vím jen, že mi ples té svatby smutkem v prsa kles’, v skráň mou se duma schvěla. A po třetí ji spatřil jsem –

již zašli snové vnadní – Ó tenkrát duši v prsou rval mi nejkrutěji trpký žal, já téměř zoufal nad ní!

Tak bledá, krásná, vznešená – táž smavá tvář i rysy – sníh skrání skvěle bělostný, rtů poupě – úsměv milostný,

vše, jak jsem poznal kdysi. Však přece ne! Ó žel, tu tvář já viděl sličnou, vnadnou, týž čela úběl, měkký vlas,

touž hlavu drahou, plnou krás, teď – nehnutou a chladnou! Kol rakve svíce plály v síň tak tichou, stmělou, smutnou,

tam plno nářku přátel mých a plno slz všech ve očích – – Žal zdrtil hruď mou rmutnou. Byl pohřeb. Truchle z vísky v dál

se zvonku neslo lkání; ten tklivý zvuk jak v moře leh’, hned moře ztichlo, dlelo v snech a v němém zadumání –

Tam v dáli, s modrem obzoru kde azur vln se snoubí, tam touha mnohá spala kdes, kam dívky něžný zrak se nes’,

kam vzdech lét’ ňader hloubí! Tam cosi lkalo v jejích snech, když v dálku druhdy zřela, já cítil dnes to kouzlo plát

v své duši, z hlubin moře lkát: „Žel, na vždy oněměla!“ – – A v bolu stanul pohroužen můj duch na břehu moře,

pak vzchopiv se, tu smutnou báj své lásky nes’ já v cizí kraj, s ní žal svůj a své hoře...