Zas drsný zvuk tvých koles, chmurná Všednosti,
pad’ v harmonii snivých hodin mých.
Jak zaleknuté ptáče na větvích
má píseň mlčí. Kdo ji vyprostí
z té tísnivé a bědné úzkosti?
Kdo pout ji zbaví procitnutí zlých,
jež zpět mě vrhla s výšin azurných
v dol temný světa? Z lidských bytostí
(či nadzemských?) to byla jedna, v stínu
jež mihla se mých vidin eldoradem –
já stihal ji... ta mohla nést mi spásu...
Leč zmizela – a nyní, v pustém říjnu
svých vzpomínek mru ostrým žití chladem
a marně vzývám Umění, sny, krásu!...