Kdys v tichém snění, v němém bolu
dva geniové stáli spolu,
druh klonil čelo k druha skráni
a dlouho stáli, zadumáni...
Z nich jeden – výtvor – jasný, luzný,
ten druhý – tvůrce – sochař nuzný,
však oba velcí, povznešení
nad světa kal a vřavu denní.
Jak pláč by slzel v jejich zjevu,
tu stáli: bolném ve záchvěvu
rty strnulé, tvář kryly steny...
Klid, mrtvý klid v nich, bez proměny...
Až posléz ten, co druha stvořil
svým dlátem, k tomu zahovořil:
Ty žíti budeš jasný, světlý,
až kosti mé už dávno setlí!
Žes vyšel z dílny mojí chudé,
dav nevzpomene: konec bude
mně dávno kdes – ni slechu, vidu – –
Ty „geniem“ však budeš lidu! –
Po žití strastech, utrpení
já zajdu v hrob a v zapomnění,
jen ty dál budeš hlásat světu
o umělcově blahém vznětu.
Jen ty – žel, němý! v lidstva hluši
snad aspoň jednu pohneš duši,
snad jedna slza tryskne z řasy
či z ňader vzdech: Kde tvůrce asi! – –
Ten zrak se hloub v tvé rysy ztopí –
co všední davy nepochopí,
on vycítí, on uzří náhle...
Snad bude dojat neobsáhle!
Ó matný sen! Jak doufat mohu?
Snad zalíbí se jinak Bohu –
mé Dílo zajde snad – – Tu v žase
kles’ do mdlob: socha skácela se...