Tvé, Minko, na bělostné šíji
plá skvoucích perel chvějný třpyt,
jak rosa v květů poesii,
motýlci snů kam letí pít...
Jak zardíváš se kouzlem rána,
kdy vznícen východ zří nám vstříc,
mně z lilií a růží stkána
tvá zdá se něžná smavá líc –
V ní tolik vábných slastí dřímá,
co hubiček bych vzal si rád –
až srdce při tom závrať jímá,
když blízko tuší dech tvůj vlát!
A dlouho zrak můj v tvém se noří –
ach, nikdy neumřel bych snáž
jak chvíli tou, kdy svůdná zoří
v kraj duše mé se usmíváš! – –