Úpěnlivá písni
divá,
silněj’, slaběj’, dál – zas blíž
noci tmou co ke mně zníš,
mořem vášní, hořem tísní
moje duše zimomřivá
v tobě zpívá!
Zda to víš?
Rozumíš! To v tobě zpívá
vlastních zármutků mých tíž!...
Hodin vlekem sžírán
vztekem,
do zoufalství hnán a štván –
nejsem již svých smyslů pán!
Bol můj, bezohledný tyran,
nedá se již v klidu měkkém
snění mlékem
zkojit: rván
z temných bran svých sporů jekem
zuří v prsou plných ran!
V prudkém reji, víru
spějí
myšlénky vstříc hrobu tmám.
Cítím, není to víc klam –
ztratil jsem už v sebe víru,
tonu, hynu v beznaději...
Marně směji
těm se sám
myšlénkám! Marně si přeji
zbýt se jich, řka: Klam a mam!...
„Dále, trude!“ – stále
hude
ďábel-Výsměch... Za mnou výsk’,
hlavně lesk jak ve tmě blýsk’ –
nevinný lesk hračky malé...
Ďábel! Zřím teď jeho všude
z výhně rudé
šklebný pysk...
Jenom stisk! – a konec bude,
přeťat běsný žití trysk! – – –
Jak mě mrazí! Ha, – mi
schází
odvaha v tu zbabělost?
Cítím, nejsem silen dost – –
Vichre hřmící v oken rámy,
znič mě! Zemru bez nesnází –
proseb frasí,
nářků prost!...
Znič mě, zlost, jež nemá hrází,
znič! – – Ven okna! Buď můj host!
Slyšíš? Litá písni –
zmítá
hrudí mou tvůj divý běs!
Jaký rej a jaký ples!
Mořem vášní, hořem tísní
v útrob skaliska hřmí skrytá –
jedem spitá
citů směs...
Do nebes pěn spousta lítá –
příšer změť! – –
Já v mdlobách kles’ – – – – –