Lesknou se v slunci duhové sítě,
vesele blýskají zelení smavou,
jemná jich vlákna snem ovíjí tě,
nežli se nadáš, zvoní ti hlavou...
Do ticha myšlének, tvůrčí kde skrytě
bolest rve hlubiny s lačností dravou,
stříbrné, tenounké rozestrou nitě: –
Tušení hudbou jsi kolébán hravou...
Smutek tvůj mizí
v hedvábné přízi
vlahého snění, tajemných visí...
Do ticha myšlének duše se noří,
přemítá, snuje, zápasí, boří,
mění a – tvoří!...