Po kraji doubravy staré
jezdců hřměl divý tlum,
ryk kopyt v tísnivém carré
prach zvedal k nebesům.
Ovzduší mrtvé dech žhoucí
sálalo polední –
prchl kde kdo oddychnout si
v kout lesa poslední...
Jenom ti vojíni běsní
úpalem hřměli v dál – –
Což jim to zátiší lesní!
„Dál jen! – Ať žije král!“ –
Stráně bok objeli mžikem
za svah, v cval – byli pryč,
jakby v zem zhltil je s rykem
nelidský, krvavý chtíč!...