Koruny svoje mi modříny kloní
z večera tichounce nad hlavou,
v duši mé vzpomínky vanou a zvoní,
skráň má snů chvěje se záplavou.
Koruny modřínů v netknutí
jako má duše v snech tajemných bloudí,
chvílemi jenom v tiš jejich se vloudí
větérku šepotné vzdechnutí.
Modříny tichounké – obraz mé duše –
večer mi nad hlavou uklání
koruny svoje a v blažené tuše
naděj mi zalétá do skrání.
„Nezašlo jaro ti posavad –“
duší mou vane to s větérku zvěstí,
doufám, ba cítím, že blízko mi štěstí,
nedýchám, věřím, klamu se rád! – –