Pomněnkové oči láska moje měla,
růžné úsměvy a skráně liliové,
zlatých kadeří len hebký vlál jí s čela,
půvab rtů měl písně, zvonící, vždy nové.
Štěstí luzný krok v běl atlasových lící
žhavé růměnce jí předtuchami nadech’ –
dítě byla snů, tak plaché, těkající,
milovala jitra, lkala při západech...
O princeznách bílých pohádkově snila
noříc velké zraky jarních květů ve sníh,
zdrojů stříbrozvukem mluvila k ní víla
nostalgické touhy z lůna samot lesních.
Tichý neznámý šel Smutek haluzemi,
mlčením ji ovál, zmocnil se jí skrytě: –
tušila, že prchnou s dětství illusemi
její květy – zhasnou, hvězdy na blankytě...
A pak ona sama v hrobce času setlí,
oči pomněnkové uzamčeny kráse...
„Kéž jen –“ vzdychla – „přelud Poesie světlý
nad mou rakví stmělou dnem pak rozlévá se!...“