Komnaty nádherné spí v sosen záclonách, parfumem jalovce šer jejich dýchá smavý – v snách zbožná duše tvá jich překročujíc práh bezděky chod svůj staví.
Zázrakem v tišinách cos k sobě zavolá ji tesklivě tajemné – a ona zbystří slech, cos k modlitbě ji zve opojných kouzel bájí tou nejkrásnější z všech!
I kleká posléz v mech, své touze slouchajíc pokorně vznícena, jež ňader hloubí chvěje jak echo zhaslých jar, eklogou mládí zníc – jako když anděl pěje...
Snem zoře dní se vstříc jí nadějné a svěží, ty zoře minulé, zas k lásky vábí hrám – dob, kdy tvůj život vřel jásaje vzruchem spěží snoubence zvoucích v chrám –
vzpomínáš! – – Jsi tak sám! Na mechu aksamit chladivý, hebký tvář svou kladeš rozpálenou... Dozněly zvony tvé, již dávno, dávno klid! – dny všední dál se ženou...
Ó chtěl bys znovu žít! Své touhy prožít znovu! A bouřné zápasy! – – jen slyšet zvony zas k slavnostem svatebním, ten stříbrný ples kovu! Proč utlumil jej čas?...
A žár tvých snů – což zhas’? Eklogu záhrobní svých tužeb nasloucháš teď jaksi s resignací... tak vlní se a zní, tak chvěje se a zní – teď mizí... teď se vrací...
Leč duše tvá jde s ní – ó ta jí neodolá! – Jde zbožná, pokorná... Tam, v smavých tišinách, tesklivě tajemné cos zázrakem ji volá – – Pohnuta stane v snách...
To lesem jak by táh’ šum křídel, jemný vzdech... Snad anděl odlétl? Tak je ti teskno náhle, jak při mši smuteční, kdy chmurný stín ti leh’ v hruď těžce neobsáhle!...
A pláčeš. Kyprý mech slz hořkou krůpěj ssaje, modlitbou nejtišší tvá bytost tone v snách... Komnaty nádherné, les v přítmí zhalen taje, spí v sosen záclonách...
Cookies on Poetry Cove