Když uhodí mráz na záhony květné tvoje,
ó duše, která posvětilas touhám, snění
dech ňader, každý záchvěv srdce, všechny boje,
vše muka lásky své – buď klidna, neždej vykoupení!...
Nic nevyrve tě žalu, jímž stihá osud podlý
ty zbožné bytosti, co nadšením dny světí
a obětují snům a ku kráse se modlí: –
jen tiše nes ten žal, on těchy poskytne ti...
On srdce tvého krví snad v nová zkypří zrání
tu půdu zdeptanou vandalstvím dneška –
až mine útrap doba těžká,
zas sklizně bohaté snů pokynou z tvých plání...
Zas k Tobě vrátí se, ó bědná duše moje,
vše, čemu sebe posvětilas – touhy, snění...
Nes muka lásky své, buď klidna v utrpení,
když uhodí mráz na záhony květné tvoje,
a – neždej vykoupení!...