Kol oken mých tou pozdní nocí tmavou
z ulice pusté větru pláč se chvěl,
já nad knihou jsem ještě v dumách bděl,
rej vidin divoce mou vířil hlavou.
Duch jako vínem zvolna opíjel
se melodií skolébán, tak lkavou,
s ní v prsa má, kde vášní spor plá vřavou,
tón beznaděje teskné náhle sjel...
Jak blesk, ó muka! Zachvátil mě divě,
spár v hruď mi zaťal, duši spoutav lstivě,
snů květy spálil, otrávil můj dech!...
A sklamání já cítil trpké z žití,
zoufalý výkřik selhal na mých rtech:
„Kam?“ – V prázdno hluché osud náš se řítí!...