Je život její klášterní jak čistá
tiš horských vod, kdes v lesů skrytá lůně.
Sen modliteb, jímž příští ráj si chystá,
dech smavých zahrad balsamické vůně,
zpěv zbožných sester kaplí osamělou
i ptactva ples, tam venku, mezi keři –
jak zázrak vane vše to jasnou celou,
jsouc těchou, štěstím svaté Krista dceři.
Klid, milý klid ji v blahém chová skrytu.
Je čistá, nezná slepé vášně plání,
jsouť meze jejích snah a tužeb, citů –
jen zbožnost, pokora a odříkání...
Však někdy přec – za svůdných nocí jasem
plá rosný zrak, když v dáli hvězdy blednou,
duch z modliteb tam rád si prchne časem,
cit divný srdcem, hloubí nedohlednou
se budí toužný, bouří snivou skrání:
tak šeří houštin kmitne v tůň a hladí
hvězd chví se jas neb světlomušky plání,
když slavík luhem něžné struny ladí...
A zase klid. Jeť uzavřena světu,
je nepřístupna slabých duší touze,
vzdech, tichý vzdech když zavane jí z retu,
při modlitbách když zamyslí se dlouze,
neb dokonce když vřelá slza skane
jí s tváře krásné, mládím svěží dosud –
jen zašeptá: Mně odpusť viny, Pane,
já nenaříkám, nelkám na svůj osud!