„My ženem se v bouři a víru dál k cíli, jen k cíli – kdo chápe náš zpěv? V něm věčnosti obraz, v něm bez klidu, míru se kolotá vášeň i láska i hněv,
v něm velebná modlitba, důstojná Boha, zní v úchvatný chorál, jenž věčně Ho vzývá – Jej, mocného Tvůrce! Ta vznešená sloha, jíž básníkem On, v níž On světu zpívá!...
Na pomezních horách stín sosen kde v tiši zdroj křišťálný praménků v lůně svém chová, tam sbíráme síly: Bůh básní a snová zpěv dojemný... Les jím ustává v šumu,
květ sasanky bílý se chvěje a dýší rtem žíznivým traviny tklivou tu dumu, mech voní, vše zmlká... Kraj němý nás slyší... My pějem... A skalám zlíbavše boky
svou stříbrnou píseň v údolí nesem – tam v slunečné záři stkví naše se toky, břeh – pomněnek azur – se zachvívá plesem... A nadšení básníka roste a roste...
Hle, sloky tu mohutní, rychle se množí, kouzla je stále víc v písni té prosté, v písni té vznešené, v písni té Boží!... Těm krajinám žírným, co nad břehy kynou,
my za zpěvu, jásotu, žehnání, štěstí zdar lukám i polím toužíme nésti – jak radostně vlnky nám hrají a plynou! Dál spějeme, dál... Ta píseň je věčná,
ať radosť v ní jásá, ať smutek v ní vyzní, – ji příroda pěje i slyší ji vděčná, my nezdáme jinde potkat se s přízní! – – V nás láska i vášeň, v nás blaho i zmar! –
Když povodní v bouře hněvu se ženem, tu ničíme všechno, kraj chvátíme plenem: v mžik zmařen je žírného léta dar... Pláč lidstva nám v slohách se chvěje a děsí
hloub pobožných srdcí i nevěrců duše, – zrak ztrnule hledí, jak troskami, směsí chat, stromů i mrtvol my zmítáme hluše. Dál spějeme, dál... Ta píseň je velká,
ať blaha neb žalu v ní slzy se chvějí, – nám řine se z ňader, nám zní ze peřejí co v žádné již písni nejásá, nelká!...“ Tak vlny se valí v dál a pění se,
vše v jeden splývá šum a rej a ruch, vše víří a vzrůstá a zniká a mění se a zpívá – tak zpívat můž’ jedině Bůh!... Básníku – buď skromný! Hle, krásná, bez vady
těch proudů je píseň, jež před tebou hřímá... Jak úchvatná, mocná!... Je slyšena všady a přece – žel, koho z těch lidí zde jímá?! – – Jak netečně všichni jen spěchají dále,
jí nechápou, neslyší! Stejní jsou stále!... A tvoje což píseň! Ta chabá a bídná jen vleče se trampotou všedního žití – – kde ty najdeš duši, jež ráda a vlídná
by slouchala zpěv tvůj!... Uč skromným se býti!
Cookies on Poetry Cove