Skřek vrány drsný rozčeřil tiš lesa,
odkudsi táhlý vlaku dolét’ hvizd –
hučení... Klid. Má duše v sebe klesá.
Větvemi dubů blankyt září čist...
Jak mi tu volno! Před přátely jist
i nepřátely, volný nad nebesa,
v tom tichu kol, kde nepohne se list
ni trávy stvol! Jak srdce v tluku plesá! –
Přec jakés teskno. Rozlévá se vzduchem,
bolestně sladké vniká do mých žil...
Sen mrtvých nadějí, ztlumené vášně kvil!
Cítím je, vnímám zrakem, nervy, sluchem –
to záhadné, to teskné echo chvil,
kdy o své štěstí chvěl jsem se... a snil!...